Před 62 lety zemřel Vlasta Burian. Jak se stal králem komiků?

Sršel nápady a vtipem, byl mistrem improvizace, který neustále překvapoval i své kolegy na jevišti, a jako skvělý imitátor dokázal napodobit prakticky cokoli, včetně hudebních nástrojů či cizího jazyka, z něhož nemusel znát ani slovo. Liboval si v parodii a satiře – zesměšňoval vše snobské a nabubřelé a strefoval se například i do přebujelé státní správy.

Syn libereckého krejčího Burian (narozen 9. dubna 1891) se už před válkou v pražských kabaretech stal miláčkem publika a od svého debutu ve filmu, ještě němém, v roce 1923 hrál ve třicítce filmů – například jako Hadimrška, Funebrák, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (Martina Friče), jako Anton Špelec, jemuž “nedajli medajli” a tak si poručí “Liguééére!” a císařpána označí za “vola”, jako Ducháček, který vše zařídí, či jako falešný Přednosta stanice.

Za jeho nejlepší herecký koncert je označován film U pokladny stál režiséra Karla Lamače, v němž si jako Kryštof Rozruch vzal na paškál i lajdáctví v pojišťovně (kde “jeho dědečka vyléčili úplně, protože byl idealista”) či nabubřelé doktory z “lepší společnosti” a z něhož jsou i dvě slavné scény – Burian recitující baladu o deliriu tremens a Burian “řezající prst”.

Vlasta Burian byl člověk nesmírně činorodý. Kromě natáčení, i čtyř filmů za rok, měl od roku 1925 své divadlo (dnes Divadlo Komedie), kde hrál denně a o víkendech i pětkrát. Účinkoval též v rozhlase, psal povídky, organizoval sportovní soutěže a aktivně sportoval. Jezdil závodně na kole, hrál tenis a hlavně fotbal. “Při hře skákal, křičel, gestikuloval, byla to podívaná. Brankář byl ovšem skvělý, těžko se mu dávaly góly,” vzpomněl legendární František Plánička na Buriana, který se přes žižkovské kluby Saturn a Viktorku dostal až do prvoligového mužstva AC Sparta, kde působil v letech 1914 až 1916.

Díky popularitě, ale i nesmírné pracovitosti si Burian vydělal slušné jmění, jímž se rád chlubil. Nicméně proslul též štědrostí, například sponzoroval sportovní kluby, ale i obdarovával cizí lidi. “V Dejvicích blízko jeho vily byla cihelna, kde pracovali velice chudí lidé. Burian je pravidelně zásoboval penězi a potravinami,” vzpomněl na svého tenisového žáka a zaměstnavatele trenér Josef Síba.

“Herci Divadla Vlasty Buriana netrpěli za to, že u něho za okupace měli dobré bydlo…, ale Vlastu sebrali a uvěznili hned první den revoluce,” vzpomněla Adina Mandlová na poválečný osud svého kolegy, který zaměstnával nadbytečný počet herců i techniků, aby je zachránil před nasazením v Německu. Sám také po celou válku nepřijal nabídku na roli v žádném německém filmu.

Z vězení byl Burian posléze propuštěn a osvobozen, ale po mediálním tlaku byl v roce 1947 odsouzen ke třem měsícům vězení a půlmilionové pokutě (v roce 1994 byl plně rehabilitován). Podle rozsudku se dopustil “chování urážejícího cítění českého a slovenského lidu”. Vyčítán mu byl mimo jiné rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimorem, v němž z donucení parodoval ministra zahraničí exilové vlády Jana Masaryka. Podle pamětníků v něm ale hrál tak špatně, že to byla spíš sabotáž, a sám Masaryk to prý bral s humorem. Z dalších skečů se už Burian dokázal vymluvit.

V padesátých letech hrál Burian jen v pár filmech (například Byl jednou jeden král) a z živelného baviče se stal zlomený stařík. Místo velkého divadla se také někdejší komik světového formátu musel spokojit jen s podřadnými estrádami a večírky v závodních klubech, jež se mu staly osudnými. Na následky nachlazení ze zapadlé zájezdové štace 31. ledna 1962 zemřel. V roce 2002 byly ostatky krále komiků a jeho ženy Niny, která zemřela dva měsíce po něm, převezeny z Vinohrad na Vyšehrad.

Nina Červenková byla Burianovou životní láskou (vzali se v roce 1919) a největší obdivovatelkou (chodila na každé jeho představení). Děti neměli, jediným Burianovým potomkem se v roce 1912 stala dcera Emílie, kterou porodila tanečnice Anna Pírková.