Recenze Sifu – pořádná kung-fu mela

Relativně mladé francouzské studio Sloclap, založeno v roce 2015, má zatím ve svém portfoliu pouze zajímavou online akci Absolver, která vyšla v roce 2017. Pokud jste titul hráli či zkoušeli, tak víte, že jeho hlavní přednost tkvěla v opravdu povedeném soubojovém systému, jenž se zaměřoval na kontaktní boje. A právě kontaktní boje jsou základním pilířem i jejich horké novinky nazvané Sifu, kterou si od dnešního dne můžete zahrát (za předpokladu, že jste si předobjednali Deluxe edici, pro ostatní hra vychází 8. února).

• Platforma: PC, PlayStation 4, PlayStation 5 (recenzovaná verze)
• Datum vydání: 08. 02. 2022
• Vývojář: Sloclap
• Žánr: Roguelite bojovka
• Česká lokalizace: Měla by dorazit, zřejmě s vydáním krabicové verze (titulky)
• Multiplayer: Ne
• Dat ke stažení: 7 GB
• Herní doba: zhruba 10 hodin
• Prodejní verze: Digitální (krabice dorazí až v květnu)
• Cena: 840 Kč na Epic Games Store / 1 049 Kč v PlayStation Store

Zaslepená cesta za pomstou

A povídání o tomto novém projektu si dovolím začít u příběhu. Ve hře se chopíte role hlavního hrdiny (případně hrdinky, máte možnost si vybrat pohlaví), který byl v mládí svědkem nepříjemných událostí, jenž sám jen sotva přežil. Nicméně se tomu tak stalo, kdy následujících osm let zasvětil pečlivému a trpělivému osvojování kung-fu, aby se následně mohl vydat na nekompromisní cestu za pomstou a potrestal ty, kteří ho poznamenali na celý jeho život.

Putování připomíná různé akční filmy.

Není tedy náhodou, že toto putování připomíná různé akční filmy, nejen asijského původu, v nichž se protagonista postupně dostává přes téměř nekonečný zástup různých pohůnků, aby se následně dostal ke klíčovým osobám, které s trochou štěstí taktéž sprovodí ze světa v nějakém velkolepém souboji. Každopádně zdejší události jsou vyprávěny ve skutečnosti poměrně minimalisticky, jelikož tu nalezneme jen pár předělových scén, kdy se toho ani moc nenamluví a na řadu přichází hlavně činy. Veskrze se tedy jedná o jednoduchý příběh, který neurazí, vyloženě vás nestrhne a dopředu víceméně víte, jak skončí. Autoři sice nabízí i lehké záblesky trochu sofistikovanějších prvků, kdy se letmo řeší otázka vlivu takovéto krvelačné cesty na psychiku člověka, a na řadu přijde i nějaké to moralizování, avšak v tomto ohledu se pluje spíše po povrchu a ve výsledku z toho nevzejde nic příliš objevného/nosného. Zároveň si ale dovolím tvrdit, že právě tato přímočarost není vůbec na škodu, jelikož si člověk opravdu připadá, že se přenesl do nějakého akčního výplachu.

Obrana základem dobrého útoku

A v této představě utvrzuje i onen zmiňovaný soubojový systém, který je jedním slovem vynikající a jedná se o největší tahák celého titulu. Ačkoliv nejsem schopen erudovaně vyhodnotit, zda je kung-fu do hry převedeno věrně (ve hře se používá tzv. Pak Mei styl, který kombinuje zuřivost tygra, bystrost leoparda a nalezneme v něm i prvky stylu hada, jeřába a draka), tak mohu zcela bezpečně pronést, že je po čertech zábavné. Budete tak využívat různé údery, kopy a chvaty, které lze spojovat do různých komb a tím ničit vaše protivníky. Nicméně základem každého dobrého útoku je i obrana, pročež nesmíte zapomenout na krytí, protiútoky a úhyby. K tomu všemu ještě můžete využívat různé zbraně (hůl či basebalová pálka) i prostředí, po prolomení obrany rychlé takedowny (doplňují důležitý trošek života), a čas od času, po nabití ukazatele soustředění, zaútočíte na nepřítele za pomoci speciálního pohybu. To vše je následně perfektně responzivní, a jakmile vám ovládání přejde do ruky, budete schopni rozpoutat neskutečný bojový tanec, po jehož úspěšném provedení se nevyhnete pocitu, že jste opravdu pánem světa.

Soubojový systém je největší tahák celého titulu.

Je ale rozhodně třeba dodat, že hra vám nedá nic zadarmo. Zdejší obtížnost je skutečně nekompromisní a v začátcích se nejednou opotíte. Navíc zde ani příliš nepochodíte s rychlým náhodným mačkáním tlačítek. Respektive, to vám možná malinko projde při zápasech s řadovými protivníky (typů není mnoho, ale je to dostatečné), avšak jakmile přijde na bosse (těch je ve hře celkově 5) budete víceméně ztraceni. Je tedy třeba přistoupit na pravidla hry a za pomoci tréninku (ať už v jednotlivých levelech či ve speciální tréninkové místnosti) se stát pánem vašich pohybů i trpělivosti, protože každý unáhlený pohyb bude tvrdě potrestán.

Přišel jako mladý jinoch, odešel jako moudrý stařík

Ovšem trestáni budete ještě dalšími způsoby, čímž se dostáváme k dalšímu klíčovému prvku, kterým je systém stárnutí. Vždy, když vám životy klesnou na nulu, tak se stanou dvě věci. Vaše postava zestárne o určitý počet let, a zároveň se navýší počítadlo vašich úmrtí (naopak ho snižujete likvidováním obtížnějších nepřátel), které udává, o kolik těch let zestárnete při dalším nezdaru. To do hry přináší jistý roguelite prvek, jelikož všemi nabízenými pěti úrovněmi (nejsou generované, víceméně uzavřené bez vedlejších úkolů, ale s různými skrytými místy) musíte projít předtím, než se váš věk stane příliš neúnosným (ve hře je to po překročení hranice 70 let). Z toho je tedy jasné, že si nemůžete dovolit příliš mnoho úmrtí, kvůli čemuž je esenciální, abyste si skvěle osvojili jednotlivé chvaty a podrobně nastudovali pohyby nepřátel.

Stárnutí přináší do hry jistý roguelite prvek.

Jedná se tedy o velice zajímavou mechaniku, avšak mi přijde, že by přeci jen mohla být zakomponována ještě trochu lépe. Stárnutí se totiž projevuje změnou vizuálu vaší postavy, kdy se společně s tím navýší vámi dávané poškození, avšak za cenu snížení životů (navíc se vám znepřístupní některé dodatečné schopnosti). Nicméně to ve výsledku žádný výraznější vliv na hratelnost nemá, kdy postava je stále stejně agilní a její pohyby hbité, což je škoda. Také bych uvítal, kdyby čas neubíhal jenom hlavní postavě, ale i ostatním, takže by třeba stárli i bossové. Z pohledu designu a vývoje ale asi chápu, proč se vývojáři vydali touto cestou.

Splašené pohledy

Nicméně od této mechaniky stárnutí se odvíjí i samotná herní doba. Pokud totiž budete opravdu velice šikovní a vše vám do krve přejde rychle, jste schopni hrou proběhnout klidně za 5-6 hodin (plus zhruba hodina na dosáhnutí „pravého“ konce). Jestli ovšem jste podobná lopata jako já, můžete ve hře také strávit více než 15 hodin, kdy se neustále budete vracet do již proběhlých úrovní, které se pokusíte projít lépe, abyste měli lepší výchozí pozici do další. Navíc hráči, co chtějí odemknout a nalézt vše, se do těchto úrovní stejně budou muset vracet, aby se dostali do dříve nepřístupných míst a nalezli další skrytá tajemství. Ovšem tyto návraty vám ulehčí permanentní zkratky ve stylu Dark Souls. A jistou formu zjednodušení představuje i možnost permanentního otevření různých schopností, které lze získat za zkušenostní body (také můžete u svatyní zlepšovat různé statistiky, ale ty budete mít odemknuté pouze v daném průběhu).

Herní doba velice závisí na vaší šikovnosti.

Na druhou stranu se ale zde nalézá i pár neduhů, které vaše snažení naopak komplikují. Tím prvním je opravdu velice neposedná kamera, která se neustále přesouvá z jednoho ramena na druhé a při bitkách v uzavřenějších prostorech se nejednou stane, že se zcela rozhodí a vy ztratíte přehled o dění, což v kritických momentech není úplně šťastné. No a s tím je spojeno i mé druhé pokárání, jdoucí na vrub absentující možnosti uzamčení pohledu/zaměření na daného protivníka, čímž bychom dostali zvýšenou schopnost kontroly úderů.

Rozpité, minimalistické, pohledné a plynulé

Nyní se ale už pojďme na chvíli pobavit o vizuálu. Jak si můžete všimnout z doprovodných obrazových ukázek, titul si příliš nehraje na nějakou realističnost a nabízí poměrně výraznou stylizaci, která působí lehce rozpitým dojmem (možná trochu do stylu olejomalby?). Tento styl se následně nepouští do žádných vyloženě propracovaných detailů a nabízí spíše jednodušší tvary, avšak dívá se na něj vskutku příjemně, kdy navíc každá z úrovní nabízí i zcela jiné prostředí, pracující s odlišnou paletou barev, tu trochu teplejší, tamhle zase chladnější. Navíc potěší, že hra běžela zcela plynule a během mého putování jsem nenarazil na jediný bug, což se v dnešní době také příliš nevidí (recenzováno na PlayStationu 5). No a zájemci o trochu více vtahující zážitek si mohou vypnout HUD.

Hra běžela plynule; na vizuál se dívá příjemně.

Z pohledu zvuku pak určitě chválím příjemný hudební doprovod, který vhodně doplňuje dění na obrazovce a dokresluje celkovou atmosféru. Tu ovšem trochu kazí skutečnost, že aktuálně je dostupný pouze anglický dabing, který působí poněkud unuděným dojmem. Na čínské variantě se nicméně už pracuje a měla by být dostupná někdy po vydání. A samozřejmě chápu, že někdo přeci jen ten anglický dabing upřednostňuje.

Bojovková zajímavost

Leč všechny zmíněné neduhy a nedokončenosti rozhodně nepřevažují pozitiva, která Sifu nabízí, kdy se jedná o zajímavý a i velmi zábavný počin, do něhož by se měli pustit jak fanoušci bojovek, tak i přívrženci zajímavých roguelite her a nemalých výzev. A kdo ví, třeba se díky tomu rozhodnete, že chcete zkusit kung-fu i v reálném životě.